Alice Nušlová pochází z Prahy a studium na IES ukončila v roce 2014. Během té doby stihla studijní pobyt v rámci programu Erasmus ve Francii na Université de Strasbourg nebo mezifakultní semestrální výměnu v Izraeli na Interdisciplinary Center Herzliya. 
Pracovní zkušenosti sbírala kromě asistence senátorovi Jiřímu Bisovi v letech 2013 – 2014 i jako podpora kanceláře International Club při Karlově univerzitě nebo jako Operations Manager v pražském penzionu Alice apartment house, čemuž se na částečný úvazek věnuje dodnes. Po ukončení bakalářského studia na IES se vydala do Švýcarska, aby zde navázala magisterským studiem na univerzitě v St. Gallen. Zde v roce 2017 promovala v programu Strategy and International Management. V roce 2015 začala pracovat ve společnosti Zurich Insurance Group, nejprve jako Group Strategy Trainee, později na pozici Liaison Manager & Technology Analyst, kde se věnovala například rozvoji obchodních vztahů v Silicon Valley. Od podzimu roku 2016 působí ve společnosti Swiss Re Group na pozici Assistant Vice President, Group Strategy.
Ve volném čase ráda cestuje, navštívila už více než 50 zemí, včetně Paraguaye, Indonésie nebo Jihoafrické republiky. Věnuje se paraglidingu, jízdě na koni, vysokohorské turistice - leze ferraty a cvičí jógu.

Alice, studovala jste v Česku, v Izraeli, ve Francii, ve Švýcarsku, absolvovala jste letní školu ve Velké Británii. Ve které zemi Vás studium bavilo nejvíc a proč?

Izrael byl opravdu výjimečný, jak studijně, tak kulturně. Když jsem tam poprvé přijela, studenti byli celí pryč do start-upů a podnikání, moje škola IDC Herzliya dokonce vypsala kurz na komercionalizaci myšlenek a získávání investic od venture kapitálových fondů. Tohle uvažování pro mne bylo zcela nové ve srovnání s Českem, kde slovo start-up bylo spíš spojené s „exotickými“ aktivitami v Silicon Valley a dotcomovou bublinou. Bylo nemyslitelné, že by univerzita podporovala studenty v prosazování jejich nápadů na trhu.
A pak tu byl ten kulturní aspekt. IDC dříve sloužila jako vojenská základna, bezpečnostní kontroly u vstupů byly standardní procedurou a mí izraelští spolužáci byli pyšní na to, že mohli sloužit v armádě, a plně odhodlaní bránit svou zemi. Nejprve mě to šokovalo, ale když se ke konci roku 2012 rozpoutal další izraelsko-palestinský konflikt a nad pobřežím daleko na jihu jste opravdu mohli vidět létat rakety, tak mi věci začaly zapadat do kontextu. Celkově nevím, jestli “bavit“ je to správné slovo, ale rozhodně měl tento semestr vliv na to, jak vnímám svět.

Věnujete se už delší dobu práci v oboru pojišťovnictví, co Vás přimělo vydat se tímto směrem? Musí mít člověk nějakou speciální dovednost pro tento typ práce?

To, že jsem začala pracovat v pojišťovnictví, se stalo úplnou náhodou. Univerzita v St. Gallen, kde jsem absolvovala své magisterské studium, pořádala každý rok případovou soutěž [case competition], kterou jsme s kolegou vyhráli. Pojišťovna Zurich Insurance byla jedním ze sponzorů, a po skončení soutěže mě pozvali na pohovor a nabídli mi stáž. Vůbec jsem neočekávala, že zde absolvuji víc než jen tu stáž, ale nakonec z toho jsou už více jak dva roky v pojišťovnictví, nejprve v Zurich Ins. a nyní ve Swiss Re. V oddělení strategie není potřeba žádných odborných znalostí, spíš dovednosti pro consulting a schopnost učit se „za běhu“. Jsem součástí Tech Transformation týmu, který se zaměřuje na identifikaci technologických trendů v pojišťovnictví a zajišťuje jejich implementaci s cílem zvýšení operační efektivity nebo vytváření nových produktů a služeb. Když spolupracujeme se start-upy, máme speciální tým, který má za úkol technickou due diligence, takže opravdu nepotřebuji být technický expert.

Alice, ve své práci se věnujete novým trendům, jste v kontaktu s vedoucími hi-tech společnostmi ze Silicon Valley. Jak vnímáte dopady nových technologií na sektor pojišťovnictví, zaznamenáváte změny?

Technologie ovlivňují pojišťovací průmysl v celé šíři hodnotového řetězce, ale příležitosti ještě zdaleka nebyly vyčerpány. Většina západních pojistitelů zavedla automatizaci jednodušších úkolů, posunula distribuci online a začala využívat výhod nových netradičních zdrojů dat, jakými jsou například sociální sítě. Ale stále je před námi dlouhá cesta. Jak můžeme predikovat, který pojistný produkt bude zákazník potřebovat a kdy? Jak můžeme správně ohodnotit a ocenit kyber riziko? Kdy se stane rozpoznávání snímků natolik spolehlivé, že bude možné pojistné události zpracovávat plně automaticky? Některé z těchto možností už jsme měli příležitost vidět v praxi, u jiných ještě tolik nepokročila technologie, nebo stojí v cestě regulace. Nedávno jsem se vrátila z Číny, tam to je úplně o něčem jiném. Pojistitelé mohou jít dokonce tak daleko, že používají výsledky genetických testů, aby nacenili životní pojistky. Je to tam pojišťovací nirvána.

Žijete v Zurichu, jak byste zhodnotila život ve Švýcarsku? Jak se žije v zemi, která je vyhlášená svou přesností, poctivostí a vysokou životní úrovní?

Mám ráda pohyb venku a Švýcarsko je pro tohle to pravé místo. Také oceňuji kvalitu potravin, přesnost a pořádek v této zemi, i to, že obyvatelům vštípili, že pravidla platí opravdu pro všechny. Některá přitom působí až příliš restriktivně, nemůžete například prát v neděli, nebo vlastnit psa aniž by to odsouhlasili všichni nájemníci v domě. Výsledkem ale je, že lidé jsou k sobě ohleduplní a mám pocit, že ta pravidla jsou ke prospěchu všech. Na druhou stranu mám stále tendenci myslet v českých korunách, zejména když jde o služby. V Praze bych šla do restaurace nebo někam za kulturou. V Curychu, i s platem, který by byl neskutečně vysoký v českých podmínkách, váhám, jestli utratím těch 120 franků za operu nebo ne. Když bych to měla shrnout, Švýcarsko pro mne představuje vysoký životní standard v některých oblastech, zatímco v jiných se stále omezuji.

Dokážete si představit, že byste se vrátila do Prahy?

Když jsem se poprvé přestěhovala do Curychu, můj kolega to město nazval “zlatou klecí”, kterou nikdo nechce opustit díky jeho pohodlí, finanční jistotě, klidu a slušné životní úrovni. I když je to pravda, jsem otevřená se přestěhovat jinam, pokud by to znamenalo strmější křivku učení a větší zodpovědnost. Takových příležitostí vidím v Praze hned několik. Na jednu stranu se můžu zapojit do rodinného businessu, na druhou stranu mám možnost realizovat vlastní podnikatelský plán. A to je celkem přesvědčivé. Pak je tady osobní část, s přítelem jsme na „na cestě” mezi Curychem a Prahou už víc než dva roky, a i když mám nyní možnost trávit v Praze víc času než kdykoliv dřív, je to jen dočasné řešení. Takže ano, určitě si dokážu představit návrat do Prahy – je to spíš o tom kdy, než jestli.

U čeho si nejvíc odpočinete od pracovních povinností? Máte nějaký sen, který byste si ráda splnila?

Nedávno jsem propadla paraglidingu, což je sport, který vyžaduje plné soustředění a neumožňuje myslet na práci. Jako pilot paraglidu musíte zůstat ve spojení s přírodu, vnímat počasí, zvládnout dokonale manévry a hlavně, doletět k určené přistávací ploše a dostat se bezpečně na zem. Je to úplné přeprogramování mozku na něco zcela jiného, než čemu se věnuji v každodenním životě.
V minulosti jsem chtěla být ředitelkou nadnárodní firmy, teď už koukám víc na to, jestli je obsah práce naplňující. Mám sen, ale ten Vám neřeknu, protože ho nechci zakřiknout. Pokud se za pár desítek let splní, zopakujeme rozhovor…