Matěj Bajgar pochází z Tišnova. Na IES absolvoval bakalářské studium, které ukončil v roce 2009. Poté navázal magisterským studiem v Oxfordu a doktorát získal v roce 2016 tamtéž. Během magisterských studií se věnoval rozvojové ekonomii a v doktorské práci zkoumal vliv globalizace na výkonnost firem v rozvíjejících se ekonomikách. Kromě studia v Oxfordu absolvoval také studijní pobyt na americkém Stanfordu. V současné době Matěj žije a pracuje v Paříži jako ekonom v OECD. Pracovní zkušenosti sbíral také jako stážista v Evropské bance pro obnovu a rozvoj, konzultant pro Světovou banku nebo u poradenských společností zaměřených na rozvojové země. Působil například v Lesothu, Tunisku, Ghaně, či Jihoafrické republice. Matěj se kromě své práce také aktivně podílí na přípravě letní akademie Discover, kde letos působí jako koordinátor a lektor rozvojové ekonomie.

Ve volném čase Matěj leze na umělých stěnách, navštěvuje středověké kláštery a příležitostně píše pro český tisk, jeho články jste mohli zahlédnout například v Respektu, Hospodářských novinách či Lidových novinách.

Matěji, už na IES jste se věnoval velmi zajímavým tématům. Během bakalářského studia jste sepsal studii na téma zdravotnictví, Vaše oceněná bakalářská práce se věnovala environmentální dani. Jak jste se k těmto tématům dostal? Není to úplně klasický mainstream pro studenta IES, co Vás motivovalo?

Vždycky jsem se zajímal o témata, které se dotýkají spokojenosti lidí a kvality života. Životní prostředí a zdraví, a také rozvoj, na který jsem se zaměřoval už během bakalářského studia, jsou přesně takovými tématy. Environmentální ekonomie je vlastně důvod, proč jsem IES začal studovat. Absolvoval jsem několik víkendových seminářů pro středoškolské studenty, jmenovalo se to Škola ekologického myšlení. Diskuze, které tam probíhaly, mne přesvědčily, že ekonomie skýtá užitečné nástroje pro zkoumání problémů životního prostředí: externality, Pigouviánské daně, vyčíslování nákladů a výnosů… Když mi pak dva kamarádi – Petr Janský a Tomáš Brzobohatý - ukázali IES, rozhodl jsem se, že je to to správné místo pro mne.

Magisterský titul i doktorát z ekonomie jste získal na Oxfordu. Máte zkušenosti i se studiem na Stanfordu. Co byste doporučil zájemcům o studium na Oxfordu, jak se nejlépe připravit? Na co nejraději z Oxfordu vzpomínáte?

Co bych doporučil těm, kteří uvažují o studiu na Oxfordu? Řekl bych jen „Zkuste to a pošlete přihlášku!” Myslím, že už existuje zdrojů informací (například Unimak.sk), že je těžké přijít s něčím novým. Určitě pomůže, když budete mít dobré známky, absolvujete hodně kvantitativních kurzů a budete o škole uvažovat jako o místu, kde vzdělávání začíná a ne kde končí. Osobně jsem velmi vděčný za možnost v Oxfordu studovat. O rozvojové politice jsem se učil od tří různých profesorů, kteří byli v minulosti šéfekonomy na britském ministerstvu rozvoje. Dělat výzkum jsem se učil od lidí, kteří jsou špičkou ve svém oboru. Není to samozřejmě tak, že by vám vědomosti nalili do hlavy trychtýřem. Stejně je nejdůležitější vaše osobní práce, ale mít okolo sebe takové lidi pomáhá. Na Stanfordu to byla ještě jiná úroveň. Oxford je pro mě srdeční záležitost, ale při pobytu na Stanfordu jsem cítil, že mezi Stanfordem a Oxfordem je asi podobný rozdíl jako mezi Oxfordem a IES. Ale opět, je to hlavně o vaší vlastní práci a i na IES jsou lidé, kteří dělají výzkum světové třídy, jako Julie a Michal (Julie Chytilová a Michal Bauer).

Během několika pracovních projektů jste působil v Africe, buď v Tunisku, Lesothu, nebo třeba v Ghaně. Jaké jsou Vaše dojmy, co na Vaší práci v těchto oblastech bylo nejtěžší? Co Vás nejvíce překvapilo?

Neřekl bych, že by ta práce byla obzvláště těžká, protože jsem vždycky pracoval se skvělými lidmi, jak místními tak cizinci. Co pro mne bylo nejpřekvapivější, bylo zřejmě to, jak jsou lidé v Ghaně a Lesothu podobní těm tady doma. Nejprve jsem viděl všechny rozdíly mezi „jimi“ a „námi“, ale po nějaké době jsem si začal říkat „tenhle chlap mi hrozně připomíná mého strýce…“. A další věc, která mne jednou v Lesothu překvapila, když jsem se hádal s jedním místním kolegou o směru, ve kterém je hranice s Jihoafrickou republikou. Jsem zvyklý používat k orientaci slunce. Nějakou dobu mitrvalo, než jsem si uvědomil, že na jižní polokouli je v poledne slunce na severu a ne na jihu, jak je to u nás.

V současnosti působíte v Paříži v OECD, co je Vaší každodenní náplní práce?

Využívám mikro data k evaluaci efektů strategií, jenž mají za cíl podpořit produktivitu. Většinou se zaměřuji na inovační strategie. Zrovna teď se zabýváme projektem daňového zvýhodnění pro soukromé firmy, které se věnují výzkumu a vývoji. Spolupracujeme na tom mimo jiné s Martinem Srholcem z CERGE-EI. V jiném projektu jsem navrhoval evaluační strategii pro učňovské vzdělávání ve Skotsku. To se velmi liší od středních odborných učilišť, jak je známe u nás. Ve Skotsku mohou mladí lidé získat kvalifikaci zatímco pracují ve skutečné praxi.

Pravidelně se podílíte na přípravě letní akademie Discover. Co se pod tím vlastně skrývá? Nejedná se podle všeho o klasickou letní školu….

Myšlenka, na které stojí Discover, je dát dohromady ty nejzvídavější středoškolské studenty, bez ohledu na to, co je zajímá, a nadšené vysokoškolské studenty a absolventy. Středoškoláci si mohou vybrat kurzy s tématy od ekonomie přes neurovědu k vizuálnímu umění, mohou také chodit na workshopy o studiu v zahraničí, feminismu, poezii.....neformální diskuze s přednášejícími, stejně tak jako samotné kurzy pomáhají studentům rozhodnout se, kterým směrem se dát. Jedna věc, kterou velmi oceňuji na letní škole Discover, je, že neukazuje jen to, jak jsou všichni úžasní, ale i to, že v pětadvaceti a s diplomem z Oxfordu také můžete řešit problémy – s rodiči, se sebedůvěrou, s hledáním toho, co chcete v životě dělat….

Jak relaxujete? Máte nějaké vyloženě odpočinkové hobby?

Zhruba před rokem jsem začal lézt. Pomáhá mi to zapomenout na všechno ostatní a opravdu se zaměřit jen na to, co právě dělám. Když o tom ale teď tak přemýšlím, říkám si, jestli to, že zoufale svírám zpocenými prsty malý výstupek ze stěny ve výšce 10ti metrů nad podlahou tělocvičny a nohy se mi klepou, je opravdu tím „odpočinkovým” koníčkem.