Michal Ježek pochází z Hodonína a v současnosti působí v Londýně jako úvěrový stratég společnosti Deutsche Bank. Studium na IES ukončil v roce 2004 magisterským titulem a v jeho průběhu absolvoval studijní pobyt na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Poté ve studiu ekonomie pokračoval na univerzitě v Cambridgi, nejprve s Chevening stipendiem v MPhil programu v letech 2004–2005 a poté s Gatesovým stipendiem v PhD programu v období 2006–2010. Při studiích získal řadu ocenění, např. Goldman Sachs Global Leaders Award, Mladý ekonom roku 2002 od České společnosti ekonomické, pochvaly děkana za výkon v bakalářském a magisterském studiu či Stevensonovu cenu za prospěch v MPhil programu. V letech 2005–2006 pracoval Michal jako makroanalytik v ČNB, v letech 2007–2010 vyučoval nejprve jako asistent a poté jako přednášející v Cambridgi a od roku 2010 pracuje ve výzkumném oddělení Deutsche Bank v Londýně, kde má na starosti strategii korporátních dluhopisů investičního stupně a kreditních derivátů. Volný čas tráví Michal s rodinou, ze sportovních aktivit má rád plavání a běh.

Kromě IES jste absolvoval PhD na Cambridgi. Dokonce jste na této škole působil i pedagogicky. Co pro Vás bylo na této univerzitě nejzajímavější?

Byla to kombinace zajímavých spolužáků a pedagogů z celého světa a taky historie univerzity a města. Cambridge je menší studentské město a je tam tedy jiná atmosféra, než když studujete uprostřed Londýna či New Yorku.

Univerzita se skládá ze 31 poměrně samostatných kolejí a každý student je členem jedné z nich. Já jsem byl na King’s College, jejíž kapli možná znáte jako jeden ze symbolů města, ale většina mých spolužáků na fakultě ekonomie byla roztroušena po ostatních kolejích. Tento systém obecně podporuje mnohem snadnější a častější setkávání studentů napříč studijními programy. U nás se mnohem jednodušeji může stát, že student projde školou prakticky neustále obklopen pouze lidmi ze stejného oboru.
Další odlišností bylo to, že se studentům bakalářských programů věnuje mnohem větší individuální pozornost v rámci systému supervizí, u kterých se látka probraná na přednáškách procvičí v malých skupinkách dvou až pěti studentů s tím, že student má mnohem větší možnost projevit se v diskuzích či se ptát na část učiva, kterému neporozuměl. Toto jsem měl možnost poznat z pedagogické stránky a jedním z největších pozitiv této zkušenosti bylo, že jsem tak pracoval s velkou spoustou talentovaných mladých lidí. Některé z nich dnes potkávám v práci jako kolegy či klienty.

A pokud jde o spolužáky v MPhil a PhD programech, tak to byli většinou skvělí ekonomové, kteří dnes pracují na univerzitách, v centrálních bankách, mezinárodních institucích a komerční sféře po celém světě. V principu je to stejná zkušenost jako na IES, pouze více mezinárodní.

Již téměř 9 let pracujete v Londýně jako úvěrový stratég v Deutsche Bank. Jak se promítnul Brexit do situace v práci, vnímáte to nějak?

Samozřejmě. V první řadě se riziko různých scénářů Brexitu promítá do cen aktiv na finančních trzích, takže o Brexitu píšu a diskutuji s našimi klienty. Za druhé Brexit znamená nejistotu pro bankéře v Londýně, jejichž pozice mohou být přesunuty do Frankfurtu, Paříže či Dublinu.

V době, kdy děláme tento rozhovor (prosinec 2018), stale ještě není jasné, jestli bude Brexit tvrdý, měkký či žádný. Mnohé banky ale nečekají a už započaly přesouvat část pracovních pozic mimo Británii. Realita je samozřejmě taková, že většině bankéřů se z Londýna nechce. V tomto mezinárodním městě v anglicky mluvící zemi se jim líbí, jejich děti tu chodí do školy a manželé či manželky mají svou kariéru povětšinou také navázánu na Londýn či okolí. Mám např. kolegy v oddělení prodeje, kteří z Londýna obsluhují výhradně klienty v severských zemích či v jižní Evropě. A ti už přes dva roky vědí, že pokud by nastal tvrdší Brexit, asi se s rodinou budou muset přestěhovat do Kodaně či Milána.

Regulátor by netoleroval přesuny naoko, kdy si banky založí dceřinnou společnost v EU s bankovní licencí a „poštovní schránkou“, a pak pokračují v provozování svých aktivit z Londýna, jako by se nic nestalo. Klíčový personál by musel být fyzicky přítomen v EU a jakmile nastane přesun určitých lidí z regulatorních důvodů, bankám vzniknou vnitřní ekonomické důvody začít přesouvat další a další pozice.

Většina jednotlivců podle mě zvolila vyčkávací taktiku, protože není vůbec jasné, co nakonec bude. Ale znám i případy, kdy se někteří rozhodli nečekat. Někteří němečtí kolegové se v uplynulých dvou letech rozhodli pro přesun do Frankfurtu, aby se případně vyhnuli tlačenici o bydlení a boji o místa na školách pro děti. A například bývalý americký kolega, který dnes pracuje pro jinou banku, nedávno skočil po možnosti vnitřního přesunu na jinou pozici v New Yorku převážně z obav, že by se jeho londýnská role mohla přesunout do Frankfurtu.

Mnohem důležitější než tyto historky je samozřejmě fakt, že spousta firem byla kvůli této nejistotě odrazena od investic do Británie. Ani jednotlivci, ani firmy nemají rádi nejistotu.

Čemu konkrétně se na Vaší pozici věnujete? Jedná se spíše o analýzy, nebo o jednání s lidmi?

Jde o obojí, tedy jak samotný výzkum, tak jeho marketing. Konkrétní náplní mé práce je analyzovat globální trh s korporátními dluhopisy a kreditními deriváty, publikovat o tom články a diskutovat o našich zjištěních s klienty, kteří s těmito instrumenty obchodují. Komunikace s klienty probíhá všemi možnými způsoby, od chatů, e-mailů, telefonátů až po osobní setkávání v jejich kancelářích všude po světě. Součástí mé práce je taky pomáhat kolegům z oddělení prodeje a obchodování, spolupracovat na vnitřních projektech či zodpovídat dotazy managementu.

Jaké jsou Vaše plány, umíte si představit, že s Vaší praxí můžete jednou zakotvit opět v Česku, nebo už je to pro Vás příliš „malý trh“, který Vám kariérně nemůže mnoho nabídnout?

Umím si představit naprosto cokoliv.

Zaprvé v investičním bankovnictví nikdy nevíte, co vás čeká. Když mě můj bývalý šéf v roce 2010 přijímal do svého týmu kreditní strategie, byl to tehdy špičkový tým mezi konkurencí největších světových bank a jeho rozšíření o téměř 50 % bylo učiněno na základě širšího očekávání firmy, že v této oblasti nastanou příležitosti zvýšit ziskovost. Včetně šéfa nás bylo v týmu deset, od New Yorku přes Londýn až po Singapur. O pět let později jsem byl v týmu už jen já a šéf a za dalších pár měsíců jsem zbyl pouze já. Od té doby jsem se sloučil s jiným týmem, kde je situace dlouhodobě stabilní, ale tato moje zkušnost dobře ilustruje, jak rychle se i nejlépe míněné plány v bankovním sektoru mohou změnit.

Zadruhé nikdy nevím, kdy mě popadne chuť dělat něco jiného, ať už je to v Británii, Česku či kdekoli jinde. Mnoho kolegů z oddělení výzkumu přešlo na stranu našich klientů a spravují aktiva jako portfolio manažeři. Mám taky spoustu bývalých kolegů, kteří se po mnoha letech rozhodli vrátit do menších evropských zemí a našli způsob, jak své zkušenosti zúročit. Většinou to samozřejmě znamenalo, že se museli trochu přizpůsobit skutečnosti, že místní trhy nenabízejí tak širokou škálu příležitostí a instrumentů jako trhy mezinárodní, ale vždycky je to tak, že něco ztratíte a něco získáte. Pokud to druhé převažuje, není co řešit. Navíc se podle mě v době globalizovaných trhů trochu stírá rozdíl mezi potřebami místních a světových klientů.

Momentálně mě má práce baví a změnu kariéry neplánuju; jen nikdy neříkám nikdy. Taky jsem pomýšlel na to, že bych mohl na částečný úvazek zase učit, ale při mém současném časovém vytížení to bohužel nepřipadá v úvahu.

Jak trávíte volný čas? Jak to vypadá s prací bankéře v Londýně, má dostatečný work-life balance?

Přiznám se, že volného času moc není, protože jsem si v práci nabral spoustu zajímavých projektů. Na jednu stranu mě ta práce baví, takže to není stížnost. Na druhou stranu si dávám za cíl udělat si více volného času, než tomu bylo v uplynulých pár letech. S manželkou rádi cestujeme, ať už v rámci Británie či mimo ni, a v poslední době jsme to dost zanedbali. Jinak žádné exotické koníčky či adrenalinové sporty nepěstuji, takže to asi nikoho moc zajímat nebude. Mam rád plavání, jogging a s manželkou relaxujeme při procházkách, návštěvách kina nebo vaření.

Pokud jde o rovnováhu mezi prací a odpočinkem pro bankéře v Londýně, myslím si, že se situace za posledních pár let zlepšila. Máme dokonce interní informační kampaně, které se snaží zaměstnance neustále pobízet, aby využívali veškerou dovolenou a nevyhořeli. S tím, jak se mění pracovní trh a požadavky zaměstnanců, včetně těch nejmladších, banky se jim snaží vyjít vstříc s nabídkou větší flexibility. Dokonce tady některé banky vloni přidaly zaměstnancům týden dovolené ročně navíc.

Samozřejmě toto platí pro většinu, nikoli pro všechny. Pokud je někdo v rámci banky na pozici, kde si vytváří komerční příležitosti sám, tak pokud si toho naloží víc, aby si zvýšil tržby či rozšířil budoucí možnosti, zbyde mu méně času. To se ale neliší od kohokoli, kdo se snaží udržet při životě svou menší firmu, nebo od akademika, který neustále přemýšlí o svém výzkumu. Asi by bylo divné, snažit se jim nařizovat, kolik času smí trávit prací.

Obecně bych řekl, že v bankách v Londýně platí, že v určité fázi kariéry většina lidí bude trávit v práci spoustu času, ale postupně se to zlepší. Ze strany mladých lidí stále existuje obrovský zájem v bankách pracovat. Částečně proto, že mají nástupní plat stejný, jako je v některých jiných oborech po deseti letech praxe. Takže trocha odhodlání neodejít, dokud se věci nedokončí, je součástí úmluvy.