Vybavujete si ještě, který z pedagogů Vás na IES nejvíce ovlivnil a který předmět Vás nejvíce bavil?

Jsem sice starší, ale ne zas tak starý, abych si to nepamatoval! Karel Půlpán je první pedagog, kterého bych rád zmínil. Když jsem v roce 1992 začal na IES studovat, byl jsem naprosto fascinován jeho schopností vejít do třídy a bez jakýcholi poznámek mluvit o čemkoliv hodinu a půl. Pak jsem poznal i několik dalších pedagogů jako on, ale on byl tím prvním. Jeho historky se rozvětvovaly do mnoha vedlejších, a zcela upřímně, někdy jsem si říkal, co konkrétně je hlavním poselstvím. Co si pamatuji je ohromný respekt k jeho vědomostem, důvtipu a řečnickým schopnostem. Jeho přednášky byly na bakalářském studiu mé nejoblíbenější. Později během magisterského studia to byly přednášky zesnulého pana profesora Sojky. Jeho znalosti v oblasti ekonomických teorií nebyly o nic méně uchvacující. U něj jsem navíc velmi obdivoval, jak vášnivě popisoval své oblíbené post-keynesiánské autory a jak byl současně objektivní a tolerantní, když rozebíral různé jiné školy ekonomického myšlení. Obecně jsem spíš preferoval dobré vypravěče (Jiří Havel byl dalším z nich, bohužel také už není mezi námi) než ty pedagogy, kteří používali mnoho složitých rovnic. Je to paradox, protože rozhodně nejsem odpůrce rigorózního a strukturovaného myšlení, nicméně vždycky jsem měl dojem, že ekonomie se výrazně liší od fyziky, a proto matematika jako nástroj by měla být využívána pouze, pokud to opravdu pomůže.

Tři roky jste působil v Goldman Sachs v Londýně. Bylo to v období ještě před krizí. Dalo se i v Británii poznat, že se schyluje k problémům? Jak na tuto etapu ve své kariéře vzpomínáte?

Rád bych vypadal chytře a řekl Vám, že mi bylo dávno jasné, jak špatně to skončí, ale prostě nemůžu. Lidská paměť je záludná a spojuje události a emoce z různých období a současná převládající interpretace překrucuje vzpomínky na minulost. Je důležité poznamenat, že mými klienty byly centrální banky. Tyto instituce jsou vesměs rozvážné a nudné a je tomu tak záměrně. Proto se také nikdy nevezly na vlně dluhopisů z rizikových hypoték. Pamatuji se, že mě to rozčilovalo, když moji kolegové salesmani, kteří měli na starosti penzijní fondy, pojišťovací společnosti a hedgeové fondy, vydělávali mnohem víc peněz než já, díky této nové třídě aktiv. A pamatuji si taky ten pocit, že ve vzduchu byla cítit přemíra a arogance. Ale kdybych říkal, že jsem věděl, že se celá ta obrácená pyramida úvěrů otřese v základech a ohrozí existenci našeho moderního světa, tak to by nebyla pravda.

V ČNB jste strávil na různých pozicích poměrně dlouhou dobu. Až do loňského roku jste řídil správu devizových rezerv ČNB, byl na IES nějaký předmět, který měl k této oblasti blízko a pomohl Vám? Co byste doporučit zájemcům o podobnou kariéru?

Celá moje kariéra se až do nedávného přesunu do Washingtonu točila okolo správy devizových rezerv v centrálních bankách, což je vlastně portfolio management s výrazným zaměřením na úrokové míry a dluhopisy. Pamatuji si několik kursů, které učil pan Oldřich Děděk a které jsme navštěvoval. Nechci stavět do špatného světla IES nebo nově jmenovaného člena bankovní rady ČNB, ale zcela upřímně zpětně viděno, mi moc nepomohly. Mluvili jsme o základech CAPM, hypotéze efektivních trhů, principech nearbitrážního oceňování a tak podobně, ale působilo to na mne spíš akademicky a nedovedl jsem si to spojit s reálným světem. Český finanční trh byl v 90. letech dosti nerozvinutý (a bohužel do určité míry je tomu tak dodnes) a ti, kdo opravdu rozuměli, jak ten trh funguje, z toho těžili a vydělávali peníze v čerstvě otevíraných obchodních odděleních několika málo bank.

Neznám aktuální studijní programy na IES tak dobře, abych byl schopný vynášet nějaká doporučení. Co však vím jistě je, že studenti ví mnohem víc, než jsem věděl já. Můžu to hodnotit na základě zkušeností z několika minulých let, kdy jsem byl hostem několika přednášek na téma řízení devizových rezerv v ČNB a byl jsem opravdu ohromený řadou otázek, co jsem dostával. Mou jedinou radou pro ty, kteří vážně uvažují o kariéře ve financích je, aby si udělali zkoušky CFA. Tento program je pevně ukotvený v těch teoriích zmiňovaných výše, ale je tvořený profesionály z praxe a každý rok je aktualizovaný. Je tak v souladu s nejnovějším vývojem na trhu. Moc jsem se díky tomu naučil a z celého srdce to doporučuji každému, koho to zajímá.

Od prosince 2016 jste poradcem výkonného ředitele (výkonné ředitelky) v Mezinárodním měnovém fondu ve Washingtonu. Co konkrétně obnáší Vaše pozice a jak jste se k tomu dostal?

Pracuji pro výkonnou ředitelku, která reprezentuje Středo a východoevropskou konstituenci (což zahrnuje Rakousko, Bělorusko, Českou republiku, Maďarsko, Kosovo, Slovensko, Slovinsko a Turecko) v radě MMF. Mimochodem poprvé v historii fondu je tímto výkonným ředitelem Čech (ška) – paní Michaela Erbenová. V radě MMF je celkem 24 výkonných ředitelů. Má role má několik rozměrů. Připravuji koncepty prohlášení Michaely a její řečnické připomínky (spolu s dalším poradci z jiných zemí oblasti) na řadu témat, které rada probírá. Témata jsou různá, od inspekčních zpráv z jednotlivých zemí, přes reformu kvót MMF a diskuze o globální finanční záchranné síti až po rozpočet MMF. Hlas České republiky na globálním fóru je opravdu malý, ale já bych měl být tímto hlasem v rámci naší konstituence a s pomocí výkonné ředitelky i ve výkonné radě. Zdrojem tohoto hlasu v širším záběru je Česká národní banka, která mne na tuto pozici nominovala. Ze své pozice informuji ČNB a Ministerstvo financí o tom, co se v MMF děje. Také budu koordinátorem mezi ekonomickým týmem MMF a českými úřady během každoroční mise MMF v České republice. Jen z prvního měsíce svého působení na nové pozici mohu říct, že se musím v nové roli naučit hodně nového, ale moc se na to těším.

Žil jste ve Velké Británii, v Česku a nejnověji/ momentálně žijete v USA, co je pro Vás v každé z těchto zemí nepříjemnější, případně co Vám tam naopak chybí/chybělo?

To je nejtěžší otázka. Popsal bych knihu, nebo dvě, aby mohl odpovědět. Těžko se mi srovnává, protože jsem v Británii žil pouhé tři roky a to navíc už víc než 10 let zpátky, a do USA jsem se přestěhoval teprve loni v prosinci. Česká republika rozhodně není špatné místo na život, ale někdy je osvěžující podívat se na to zvnějšku. Například celá ta současná debata o přistěhovalectví se mi sleduje velmi těžko. Když jsme přijeli do Ameriky, zaznamenal jsem u některých domů na zahradách ceduli (spolu s všudypřítomnými hvězdami a pruhy) znějící: „Je jedno odkud jste, my jsme rádi, že Vás máme za sousedy.“ A vskutku jsme byli opravdu vřele přijati našimi sousedy. Samozřejmě pak vidíte inauguraci nového prezidenta a uvědomíte si, že to nemůžete pokládat za samozřejmé. Myslím, že hluboko v srdci si přeji, aby moje děti byly ve třídě s černošskými, asijskými a latinskoamerickými dětmi a zjistily samy, že jinakost není nebezpečná, ale výhodná a lze ji využít k tomu, abyste byli chytřejší a lepší. Tak mě to učil můj táta a já bych to zase rád naučil své děti. 
Myslím, že vždy budu Českou republiku považovat za svůj domov, odkud jezdím vždy na několik let na zkušenou. Žije tam většina mých přátel a stejně tak i moje maminka, bratr a další příbuzní, kteří už nám všichni moc chybí. A samozřejmě, že nám chybí české jídlo!